Chvilka procitnutí. Poučíme se z ní?
Před rokem Ruská armáda zaútočila na Ukrajinu. Vyjma amerických tajných složek (které Ukrajině poskytly drahocenný čas na přípravu obrany) téměř nikdo nečekal, že znepokojivé výhrůžky Ruska v předcházejících měsících zajdou až tak daleko – až k do očí bijícímu porušení mezinárodního řádu, kterým byl ruský pokus o vymazání suverénní země z mapy. Jak se to mohlo stát a před čím nás loňský rok varoval?
V posledních 30 letech se Rusko stalo pro Evropu důležitým obchodním partnerem. A to i v době, kdy se stávalo otevřeně nepřátelské – když zabíjelo v Čečensku, v Gruzii, na Krymu a na Donbase, když se snažilo ovlivnit americké volby, když na území EU páchalo atentáty, a když stupňovalo protizápadní rétoriku. Minulý rok, kdy Rusko vyhrožovalo zastavením dodávek plynu, se ukázalo, že tak blízké obchodní vztahy byly nejen eticky sporné, ale i přímou bezpečností hrozbou. Evropa sice dokázala Ruský plyn z velké části nahradit, ale je dnes ještě intenzivněji provázaná s jinou autokracií, která se poslední roky stává stále agresivnější – s Čínou1. Jak jsme se tedy stali závislí na ruském plynu a čínském zboží?
Rusko se (tak moc) nezbláznilo
Jedním z argumentů pro volný obchod s Ruskem bylo, že silná integrace ruské ekonomiky do té světové zajistí, že se Rusko nebude moci otevřeně obrátit vůči Evropě – nehledě na politické šarvátky v Kremlu všichni zúčastnění budou vědět, jak likvidační by pro ruskou ekonomiku bylo zpřetrhat všechna svá pouta se zbytkem světa. A skutečně, ruská ekonomika byla v lednu 2022 tak silně propojená s tou světovou, že se invaze Ukrajiny pro mnohé zdála kvůli možným sankcím jako nemyslitelná – byl by to ekonomicky sebevražedný tah! Ale i když Ruská ekonomika skutečně po šokové “deglobalizaci” (jejíž účinky se plně projeví až v měřítku let) trpí a invaze opravdu nedávala sebemenší ekonomický smysl, to ji nezabránilo.
Proč se tedy stala? Nesmíme zapomínat, že ekonomické reality jsou v politice stále podřízené realitám politickým. To platí v autokratických režimech dvojnásob. Pokud by v Česku vláda způsobila podobný ekonomický marasmus jako Putin, musela by z příslušných politik do měsíce vycouvat pod tlakem občanské společnosti. To v autokraciích neplatí. V Putinově Rusku chybí demokratické kontroly, které u nás (rámcově) seřizují to, co je výhodné pro vládnoucí politiky s tím, co je dobré pro společnost. A tedy, v případě, že Putinovy šovinistické pohnutky vyhodnotí invazi jako smysluplnou, nikdo – vyjma kremelského selektariátu2, který invazi (zatím) toleruje – jej nemůže zastavit a ekonomické reality jsou při rozhodování bezpečně přeřazeny na vedlejší kolej.
Ekonomická provázanost, o které jsem mluvil, však jde oběma směry a obchodní roztržka není hrozbou jen pro Rusko – před invazí přibližně třetina uhlovodíků importovaných do EU pocházela z Ruska – v Česku to bylo mj.. až 97% zemního plynu.To se stalo na pozadí invaze trumfem v rukách Vladimira Putina, když vyhrožoval odstřihnutí Evropy od plynu a zažehl tak další fázi energetické krize, která i v Česku vyvolala veřejné nepokoje. Evropské země na tuto pohrůžku nepřistoupily.
Ačkoliv vypnutí dodávek plynu rozhodně nebyla triviální hrozba, faktem zůstává, že Rusko pro Evropu jednoduše není tak veliký obchodní partnerem, aby nešlo nahradit – v EU představovalo před invazí jen něco kolem 5% dovozu. Rusko ale není jediný autokratický stát, na jehož zboží jsme závislí. Podobný konflikt s Čínou, který se v posledních letech stává mnohem představitelnější hrozbou,by měl mnohem horší prognózu. Proč?
Vzestup Číny
Po liberalizačních reformách za vlády Tenga Siao-Pchinga Čína zažila raketový ekonomický růst, který z ní vytvořil druhou největší ekonomiku světa. Čína se hlavně za posledních 20 let stala průmyslovým titánem, který dnes produkuje téměř třetinu světového průmyslového výstupu3. Čína je dnes pro EU (22%) suverénně největším dovozcem.
A Čína dnes rozhodně není klidný obr. V druhé polovině 10. let nastal prudký obrat v Čínské zahraniční politice. Zatímco předchůdci dnešního čínského vůdce se snažili prezentovat Čínu jako spolehlivého obchodního partnera (a brutální potlačení studentských protestů nebo koloniální podrobení Tibetu jen jako jakýsi interní kolorit, který by do racionální ekonomické diskuze neměl vstupovat) – přístup, který, nutno dodat, nepramenil z dobroty jejich srdcí, ale ze snahy vytěžit ze spolupráce se zbytkem světa co šlo. Si Ťin-Pching usoudil, že Čína je dost silná na to, aby se mohla prosadit ve velmocenské hře, a tak zvolil mnohem agresivnější postoj. Za jeho vlády začala iniciativa Nové hedvábné stezky, hraniční spory v Jihočínském moři, stupňující napětí s Tchaj-wanem, mnohem větší kontrola ekonomiky (včetně potlačení Tech sektoru a až donedávna neoblomná Zero Covid policy) a obecně mnohem nepřátelštější rétorika vůči západu (čtenáři Twitteru možná narazili na fenomén Diplomacie vlčího válečníka, až absurdně chlubivou rétoriku mnoha čínských diplomatů, jako kupř. tento skvostný počin).
Tento posun nezůstal bez odezvy. Ve Spojených státech Trumpova a Bidenova vláda nastolila přísnější politiku vůči Číně, a to hlavně v obchodní sféře – Trump zvýšil cla na čínské zboží a znovuobnovil dialog QUAD, Biden započal tzv. Čipovou válku, snahu obchodní politikou oslabit čínský polovodičový průmysl. Ve zbytku rozvinutých zemí a ve východní Asii se Čína stává stále nepopulárnější – i v našich končinách z velké části (naštěstí) vymizela touha o bližší česko-čínské vztahy4. Tyto události naznačují, že dnešní ekonomický systém, který byl založený na úzké obchodní provázanosti Číny, EU a USA (viz grafika) není politicky stabilní5.
Co to znamená pro nás? Minulý rok jsme viděli, jaký velký rozvrat představoval pro Evropu možný výpadek ruského plynu. Výpadek čínského obchodu by znamenal rozvrat několikanásobně větší, a to zejména v oblasti elektroniky: Čína v roce 2020 představovala 42% světové produkce fotovoltaických zařízení, 40% lítium-iontových baterií (v oblasti solárních bateriích dokonce až 71%6!) a 35% produkce polovodičů. To je důležité i v kontextu energetické transformace – ačkoliv se Evropa s klesající spotřebou uhlovodíků může zbavit závislosti na Rusku (a jiných petrostátech s pochybnou morálkou), hrozí, že přeskočí z bláta do louže, a stane se ještě více závislou na čínských komponentech.
Geopoliticky sice pro Evropu není východní Pacifik tak důležitou oblastí – rozhodně méně, než Ukrajina přímo sousedící s EU – a do role hlavního oponenta Číny se dnes již přiznaně postavily Spojené státy, které mají v regionu velkou přítomnost. Je ale stále důležité (už jen kvůli obraně demokratického řádu), abychom byli jako Evropa také schopní vystupovat proti Číně. V případě, že stále agresivnější čínská zahraniční politika bude dále stupňovat – třeba až k invazi Tchaj-wanu, jsou Evropské sankce v takovém rozměru, jako v případě Ruska, prakticky nemyslitelné – znamenaly by několikanásobně horší ekonomickou krizi, než jsme zažili loni, což by je rychle učinilo politicky neudržitelné. Páky pro ekonomické vyhrožování jsou také ze strany čínských komunistů mnohem silnější, než v případě Putina. To je pro bezpečnost Evropy a pro světový řád, který ruská invaze zpochybnila, veliká hrozba.
Před čím nás tedy varovala ruská invaze? Ukázala nám, že éra apolitické globalizace skončila. Lidé, kteří poslední desetiletí argumentovali proti obchodu s autoritářskými státy měli pravdu – ekonomické výhody nejsou všespásné. Jakkoliv to bude bolet – a bude to bolet – dnes už nemůžeme v obchodní politice ignorovat velmocenskou politiku. Jinak si zakládáme na další krize a z tragédie Ukrajinců jsme se nepoučili.
Слава Україні.
Náhledový obrázek: Barcelona Dockside od Alexe Furra
Data o obchodních vztazích mezi zeměmi a produkci zboží v jednotlivých zemích jsou ze stránek oec.world
Grafika znázorňující obchodní řetězce převzatá z Li, X., Meng, B., & Wang, Z. (2019). Recent patterns of global production and GVC participation. Global value chain development report, 2019, 9. p. 27
1– Která ostatně teď vyjednává s Ruskem o dodávkách sebevražedných dronů, viz https://www.politico.com/news/2023/02/24/china-weapons-russia-ukraine-war-00084425 – což by znamenalo konec jakéhokoliv zdání čínské neutrality v tomto konfliktu
2. Funkcionáři, oligarchové a jiní mocenští hráči, o které autoritář opírá svoji moc, a kteří jej mohou sesadit, viz ttps://academic.oup.com/oxrep/article/25/2/219/421444 . Jako zajímavé čtení bych zde rád vypíchl po 30 letech opět relevantní obor Kremlinologie, který se zabývá věštěním, co se pod zástěrkou oficiálních vyjádření opravdu děje v mocenské hře kremelských kuloárů
3. https://data.worldbank.org/indicator/NV.IND.MANF.CD?most_recent_value_desc=true
4. S jedním z jejich hlavních architektů se ostatně rozloučíme už začátkem března. Sbohem a Šáteček. Nebylo to překrásné – bylo toho dost.
5. jako možná první vlaštovka budiž fakt, že společnost Apple, známá svou výrobou v Číně, v posledních letech přesouvá svou výrobu do sousedního Vietnamu a Indie https://www.economist.com/business/2022/10/24/the-end-of-apples-affair-with-china
6– https://www.china-briefing.com/news/chinas-lithium-ion-battery-industry-overcoming-supply-chain-challenges